ženský po třicítce

Tak sem včera byla v Maďarsku v lázních s bandou učitelek. Teda řeknu vám, to sem se dozvěděla věcí...

Tak například je velká pravděpodobnost (vycházím tu samozřejmě z důvěryhodných statistických údajů, které mi tajně sdělila jedna středoškolaská češtinářka se dvěma dětmi), že za takových deset, patnáct let ze mě bude rozvedená žena, s dětma na krku a sviňákem exmanželem (s jeho mladou blonďatou ženuškou) za zády.

No a jak se s tím vyrovnat? Prý musím chodit mezi lidi. Pokud budu cítit, že ten novej chlápek mi prostě nesedí, neměla bych do potenciálního vztahu vkládat energii a hledat dál. No a pokud se kolem mě začne motat téměř dokonalý muž, ovšem s nevyřešenou minulostí, tak si musím uvědomit, že důležitý je žít pro TEĎ a ne pro budoucnost.

Tak mi řekněte: opravdu za pár let ztratím veškeré iluze a naděje do budoucna nebo si je jen tajnůstkářsky nechám pro sebe a pokrytecky se budu tvářit, že sem nad věcí?

P.S. Davide, nech si mě...