První den na Litvě

Tak už jsem nějakých 32 hodin ubytovaná ve Vilniusu a je mi docela dobře. Hlavně teda proto, že jsem zjistila, že mám doma net, a tak jsem si mohla zavolat s Davídkem, napsat maily domů a kamarádům. :0)

Ale i bez netu je to tu bezva. Paní, u které bydlím, je hrozně fajn (prokecala jsem s ní za těch pár hodin víc času než za posledních pár měsíců. myslím teda samozřejmě litevsky), pokoj je taky super - docela velkej, s telkou, rozkládací pohovkou a křeslem (a netem :0)). Včera se mi podařilo zařídit takový ty administrativní věci a dnes si jen tak hovím. Ha. Seznámila jsem se s dalším Litevcem - synem paní Ildy, Adomasem (Adamem), kterému už teda rozumím míň, ale taky zvládám. Od Ildy jsem se před seznámením s jejím synem dozvěděla, že už je šest let s holkou, ale že ta holka není nic moc, protože je strašná egoistka a nelíbí se jí byt, který si teď Adomas koupil. :0)

A tak si tady žijem. Ha

Poslední den v Brně

Tak zítra už jedu, takže mi držte palce :0)

Ale musím uznat, že po stresu posledních dní se snad aji těším. A nejvíc k tomu přispěla mamka svými neustálými otázkami a poznámkami a David pozdníma příchodama, zapomínáním a zbytečnými komplikacemi :0)

Tak příště už z Litvy

Čuz

ZOO Brno

Jelikož se svou maminkou trávím poměrně málo času, rozhodly jsme se, že si před mým odjezdem vyrazíme na procházku - a tak jsme se vydaly do brněnské ZOO. A bylo to super. Kromě toho, že jsem jako správná malá holčička dostala propisku se zvířátky a občerstvení (hranolky a pivo :0)), jsem také viděla spoustu krásných zvířátek a hlavně jsem byla s maminkou :0)

Za těch pár let, co jsem tam nebyla, se udály docela velké změny. A nejsou to jen různě přestěhovaná zvířata. Brněnská zoologická zahrada se začala více zaměřovat na návštěvníky, a tak jim kromě občerstvení a drahého vstupného nabízí i spoustu informačních tabulí s hezkými obrázky a vtipně zprostředkovávanými znalostmi. Úžasný je i koutek pro (zejména městské) děti, kde se mohou seznámit i s domácími zvířaty, a to i formou fyzického kontaktu.

Mně se ale stejně vždycky nejvíc líbí šelmy a dravci. A úplně nejradši mám vlky. Snažila jsem se i trochu fotit, ale na můj foťák bylo dnes trochu blbý světlo (a ruce teda taky nic moc). Tak se koukněte aspoň na tady tuto fotku :0)

Transformers

Co tak asi mohlo vzniknout z rukou režiséra takových "šitů", jako je Armageddon či Pearl Harbor (samozřejmě vím, že není autorem jen tohohle, ale vybírám si pouze ta fakta, která napomáhají mému "literárnímu" záměru :0))? Asi téměř cokoliv, ale musím uznat, že film Transformers se Michaelu Bayovi opravdu povedl.

Když pomineme typické patetické fráze o tom, na co všechno má nebo nemá lidstvo právo, je film báječnou směsicí akčních scén plných rychlých aut a vizuálně velmi efektních soubojů (nechci ani domyslet, jak velké číslo označuje počet speciálních efektů), ale také vtipných scén a hlášek, u kterých se téměř celé kino nahlas pobaveně smálo (a nejvíce samozřejmě ti tři kluci, co seděli vedle nás).

Film vás tudíž donutí si na sedadle tak trochu zacvičit - nejen, že se málem popadáte za břicho (no, možná trochu přeháním, ale sranda to fakt byla), ale za chvíli se prudce opřete do sedadla, protože spolu s hrdiny prožíváte chvíle napětí.

Takže i když bude před vámi sedět nechutný velikán s hlavou zakrývající spodní řádek titulků, určitě i tak budete mít skvělý zážitek - Transformers je skvělý prázdninový film, z něhož sice neodcházíte s hlavou plnou závažných otázek, ale naopak (pouze) s dobrou náladou a skvělým zážitkem.

O ničem

Tak jsem se vrátila z Vysočiny (foťák jsem s sebou neměla, protože naši byli na Krétě a učili se tam s ním fotit :0)) a opět se tu objevil úžasný zánět spojivek. Tak tady mžourám na mrtvolně svítící monitor (toto spojení sem už tuším někde slyšela) a píšu o blbostech, který nikoho nezajímají. Ale jelikož můj blog stejně nečtete, tak je vlastně jedno, co sem píšu.

Blíží se bouřka, tak mě přepadá zvláštní nálada. V praxi to znamená, že se mi chce "vám" něco psát, a to i přes to, že vlastně ani nemám o čem. Ale večer mi snad nějaké zajímavé téma přinese - jdu totiž do kina (já vím, že mám rudý oči a bolí mě koukání, ale co už?). Na Transformers. Tak třeba zítra napíšu něco zajímavějšího. Nebo spíš pozítří - to budu v práci. Ha

Bulharsko

Tak jsem se vrátila z dovolené v Bulharsku a cítím se báječně. Byla to skvělá dovolená, která kombinovala poznávání měst, hory i moře. Takže paráda. Ale samozřejmě ne všechno bylo ideální.

Problémy
Začalo to zpožděním autobusu s porouchanou klimatizací a řidičem, který se nedal charakterizovat jinak než jako "prase...tlustý...co fluše". Problém byl i s výměnou peněz, protože ani největší bulharská banka prostě nebere český koruny. Ale největší šok byl, když jsme omylem nasedli do taxíku pro turisty. Ten nás sice skvěle provezl zacpanou Sofií, ale místo obvyklé taxy půl leva/km nám účtoval skoro pět leva/km. Takže fakt hustý.

Paradoxy
Při cestách vlakem můžete poznat skutečně přátelské chování a zájem lidí, ale i přes svou milou povahu projevují rasistické sklony vůči romské a turecké menšině.

Bulharsko má velmi krásnou přírodu, ale místní si jí očividně vůbec neváží. Pro řidiče autobusu není problém vyhodit za jízdy pet láhev (a nemyslím tím do koše :0)), víkendy lidé rádi tráví v lese, ale s úklidem odpadků si očividně hlavu nedělají.

I když je Bulharsko v EU, je to trochu jako jiný svět. Anglicky se moc nedomluvíte (ale to zatím ani u nás), obchod, který má otevírací dobu od 9, otevře v 11 a všude, kam se podíváte, jsou koňské povozy, stáda koz a ovcí a všudypřítomní divocí psi. Docela exotika.

Sofie
Hlavní město na vás dýchne poměrně domáckou atmosférou - je totiž poměrně malé a i když má spoustu památek, projdete je pěšky za pár hodinek. Všude je ale spousta restaurací, a to nejen pro turisty. Velmi krásné interiéry mají především kostely (nádherná vůně kadidla a spousta ikon), půvabný je i trh se starými (a často nepotřebnými) věcmi, jako jsou šperky ze zašlého stříbra, hudební nástroje, tabatěrky a čepice se sovětskými znaky.

Kostel Alexandra Něvského
















Pohoří Rila
Jsou to nádherné bulharské hory, ale také dost náročné. Většina vrcholů má kolem dvou a půl tisíc metrů nad mořem a stezky jsou vhodné tak leda pro kozy (takže jsem se na nich cítila docela dobře. ha). Většina turistů (často z batohy značky Gema) jsou Češi, takže si musíte dávat pozor na pusu. Ale dokáží i poradit (například když jsme po 5 hodinách pochodu, který měl dohromady trvat hodin 7,5, narazili na české studenty, kteří to šli z opačné strany, tedy dolů, a ti nám řekli, že už mají za sebou 5! hodin pochodu).

Pochod na Suchoto ezero, které bylo opravdu vyschlé (měla sem s sebou plavky)
















Rilský klášter
Hlavním důvodem, proč se do rilských hor jezdí, je Rilský klášter, nádherné místo s lahodnou ledovou vodou, úžasnými malbami, ostatky svatého Jana Rilského a odpočinkem kdykoli se vám zachce.

Pohled na kapličku
















Černomořské pobřeží
Tak trochu z finančních důvodů jsme jeli do Burgasu, který sice není tak věhlasný jako severnější Varna, ale je levnější a taky moc pěkný (a klidně tam můžete jet bez zajištěného ubytování - vždy vás někdo rád ubytuje:0)). Náš kemp - Zlatna ribka - se nachází mezi Burgasem a jižnějším Sozopolem a jeho výhodou je teplá voda, hezká pláž a kůň jako součást inventáře :0)

Inventář kempu :0)
















Udělali jsme si výlet jak do Sozopolu, kde kromě obchodů a restaurací vlastně nic není, a hlavně do Nesebaru, malého městečka s úžasnou spoustou kostelů (většina z nich teda byla zavřená, ale i tak to stálo zato).

Davídek papá v Sozopolu :0)



















Jeden z nesebarských kostelů




















A to je asi tak všechno, co jsem vám chtěl(a) říct :0)

Foto týdne - už zas :0)

Tuleň kroužkovaný - před nádechem kontroluje, zda na něj nečíhá medvěd

Bang!

Tak tady právě s Davídkem, Martou, Jarkem, Kubou a Rejdym hrajeme Bang! a jako tradičně sem zase mrtvá - tak se jim takhle musím pomstít. :0) Sou to prostě...

Tak nevím, jestli sou všichni proti mně nebo sem prostě jenom hloupá :0)

Foto dne na Wikipedia - Vernal Fall

Foto týdne

A jelikož je tu další týden (ano, vím, že sem trošku zpožděná), je tu další krásná fotka z českých stránek National Geographic:

Kometa McNaught, u Nového Zélandu

Otázka pro všechny, speciálně pro historiky a architekty

Co to je? :0)

No, aby to nebylo zas tak těžké, položím tu otázku radši trochu jinak:

Část jakého chrámu je na fotce?

Obr Koloděj

Pro všechny cimrmanology je dnešek velmi šťastným dnem. Obr Koloděj, bájná postava (tak na ni alespoň bylo pohlíženo do teď) ze hry Dlouhý, široký a krátkozraký, je totiž skutečný.

Na fotografii ho zachytil náhodný chodec, který se proti vlastní vůli ocitl v až nebezpečné blízkosti tohoto tvora. I přes nebezpečnost celé situace však neváhal a obra Koloděje se mu podařilo zvěčnit. Prohlédnout si jej brzy budete moci na oficiálních stránkách cimrmanovské společnosti (zájem projevilo i Národní muzeum), ale již nyní můžete Kolodějovo kolosální tělo vidět (pouze) na našich stránkách.

Výlet

Tak teda musím říct, že náš víkendový výlet na Vysočinu pro mě dopadl dost rozporuplně. Parta byla skvělá, počasí nebylo nejhorší, ale musela jsem přijet o den dřív, protože mě schvátila zlá choroba (sice je to dost zvláštní na konci června, ale asi nějaká podělaná viróza :0))

Ale až na to mé nachlazení to bylo hrozně fajn. Z Brna do Nového města jsme jeli tři - Davídek, Kuba a já. Jsme docela ukecaní, takže o zábavu nebyla nouze. Navíc nás Kubík obšťastnil jednou veselou historkou z natáčení. Jeden jeho kamarád znal dobrou hlášku z nějakýho porna - "Jsme tady tří, co budeme dělat?" (zřejmě dabováno rodilým čížkem :0)). No a jelikož my jsme byli tří, tak byla docela sranda. :0)


V Novém městě se k nám připojily Bětka a Mája a mohli jsme vyrazit zdolat první překážku - tou byla údajně jedna z "nej" hospod na Vysočině, takže co čert nechtěl, překážku se nám jen tak zdolat nepodařilo a hezky jsme tam zapadli.

Po dobrém jídle a pití jsme se vypravili dál. Podle předpovědi mělo být nádherně a teplo. Tudíž bylo nic moc a zima. Ale nálada byla dobrá. My holky jsme pochodovaly svižným tempem vstříc dalším překážkám :0) a kluci se courali za náma s plnýma břichama.


Po nějaké době jsme zakotvili v další hospodě, která sice už nebyla tak proslulá, ale zato točili pivo za 13 korun. :0) Dali jsme pár partiček Bangu a hned bylo o zábavu postaráno. Byli jsme tam docela dlouho, ale pak už jsme se museli zvednout a vydat se ke třetí, poslední překážce, kde jsme měli sraz s Hankou a Jindřichem - posledními členy naší bandy (teda píšu naší, i když jsem tam spíš tak trochu vetřelec, ale to neva). Došli jsme teda do Kadova, kde je jedna super hospůdka s vlastním bylinným likérem Kadovánkem (údajně je tam víc bylin než v Becherovce, ale kdo ví, kolik je toho v B.?)

A tak jsem seděli v té sympatické hospůdce a čekali na ty dva opozdilce. A když pak přijeli, seděli jsme tam dál. A to už se na stůl začali nosit Kadovánky a moje paměť dostává mírné trhliny :0)

Když se schylovalo k večeru našli jsme si příjemné stanoviště, rozdělal se oheň a pekli se špekáčky (což jsem všechno v mlhavém oparu prokecala s Kubíkem a bohužel jsem nezaslechla volání svého milého k večeři - promiň :0)).



No a abychom i ráno pokračovali v čundráckém stylu z předchozího dne, sešli jsme pár kilometrů do vesnice Blatinky a tam zasedli v úžasné Hofrově kavárně, kde mají nejen domácí pečivo, ale i domácí kávu - a tomu se prostě nedá odolat :0)





To už se ale blížilo rozdělení party na ty, co pokračují dál (Bětka, Mája a Hanka s Jindřichem), a na ty, co se zbaběle vracejí domů. Kubík se musel jít učit na zkoušku a Davídek byl solidární se mnou (děkují :0)). Před rozloučením jsme však stihli ještě jednu překážku v Milovech a my tří jsme se natáhli na břehu Milovského rybníka a dělali blbosti.

Domů jsem přijela s teplotou, ale po příjemné noci v teple své postele a s nosními kapkami se dnes cítím o mnoho lépe :0)

A ještě pár krásných fotek

Tak nejdřív jedna z ČR, přesněji z Prahy - kapka deště





A ještě jedan Afrika, kde "migrující stáda kopytníků děsí okolní živé tvory":

Bakalářská etymologie

Ve stejné knize, z níž byl i předchozí "článek", je i malý slovníček termínů. Ten obsahuje například tak zajímavý termín, jako je Bakalářská etymologie.

"Výklad původu jména, vycházející nejčastěji ze spojení současné zvukové podoby jména s jinými jmény podobnými, ale nepříbuznými. Na rozdíl od lidové etymologie její autor má určité vzdělání v oboru, avšak postrádá schopnost kritického vědeckého myšlení a skepse."

No ale aby autoři nebyli tak kritičtí k nám bakalářům, tak hned dodávají: "S bakalářskými etymologiemi se setkáváme především v dílech starých kronikářů, jako byli např. Kosmas, Dalimil, Václav Hájek, Jan František Beckovský."

Tak v takovéhle společnosti se ocitnu ráda :0)

Hroši v údolí řeky Luangwy, Afrika

Tak na tuhle fotku jsem narazila na stránkách http://www.national-geographic.cz. Byla zvolena fotkou týdne a myslím, že se není čemu divit. :0)

Jmenuje se Hroší útočiště.

David, J. a Rous, P.: Neviditelní svědkové minulosti (místní a pomístní jména na Vysočině)

Nedávno se mi do rukou dostala tato zajímavá kniha, která se (jak už z názvu samozřejmě vyplývá) zabývá místními názvy na Vysočině. Zítra zrovna na Vysočinu jedu, ale bohužel ne zrovna do té části, o které se píše v knize (i když se kniha samotná vůbec nezmiňuje, že nepojednává o celé Českomoravské vrchovině). I přesto se tu však dají najít opravdu hezké výklady.

Tak například hned jeden, který mi připomíná mou kamarádku Martu. Ta mi - zřejmě díky své od přírody něžné povaze - s oblibou říkává "prde", nebo když je v extra dobrém rozmaru "prdíku". :0) No a název části jedné obce na Vysočině zní:

Prdíkov
"Není náhodou, že nejvíce zvukomalebná jsou nejčastěji právě slova, kterým říkáme vulgarismy, tedy slova hrubá, zejména nadávky [doufám, že si to Marta přečte :0)]. ... Musí být nejen výstižná, ale měla by i dobře znít. Není divu, že lidé odedávna takovými výstižnými a zvukomalebnými slovy neváhali zpestřit repertoár toponym i osobních jmen. ...
Člověk, který vytvořil jméno Prdíkov, zůstal v systému místních jmen. Užil typické přípony -ov, ale za základ nezvolil osobní jméno, nýbrž obecné slovo prdík, zdrobnělinu slova prd. Chtěl tak ironicky charakterizovat nevýstavnost jedné části obce, kde byly drobné domky. A kde Prdíkov najdeme? V Rozsochatci a v České Bělé. A poblíž Senožat u Humpolce zase leží rybník U třech prdů, pojmenovaný ironicky podle tří chalup."

A tak

Johanna Sinisalo: Ne před slunce západem

Když už jsem začala s "recenzema" na knihy, tak se musím podělit o další knižní zážitek. A tentokrát to opravdu zážitek byl (u Viewegha to byl totiž spíš "zážitek" :0)).

Johanna Sinisalo je současnou finskou spisovatelkou a tento její román je hrozně zajímavým sloučením fantasy a postmoderny. Možná pletu jabka a hrušky, ale je to asi nejvýstižnější. Román má sice hlavního hrdinu, to ale neznamená, že by to byl jediný vypravěč. Mikael je mladý finský fotograf a - doufám, že to případné mužské čtenáře neodradí - taky homosexuál.
A co se takovému modernímu mladému muži nestane - jednou v noci se mu podaří zachránit mládě trolla. :0)

V knize jsou nejen kapitoly, v nichž se mění vypravěčská perspektiva, ale také jsou jsou tam i úryvky z různých článků a knih, v nichž se určitým způsobem zmiňuje postava trolla - ať už jsou to knihy zabývající se mytologií, biologií i čistě beletristická díla. Skvělé na tom však je, že autorka si tyto texty uzpůsobuje a mnohdy i naprosto přetváří tak, aby vyhovovaly jejímu uměleckému záměru. Čtenáři se tak dostávají značně zkreslené a často i nepravdivé údaje, které však esteticky zapadají do celého textu. No a pro ty, kteří těmto úryvkům nevěří, je to dobrý způsob, jak si vše začít ověřovat. :0)

Nechci se tu moc rozepisovat o ději, abyste měli ještě vůbec zájem si tuto knihu přečíst. I když na stránkách této knihy najdete i erotické scény, je to hlavně o magickém a přátelském vztahu mezi člověkem a zvláštním tvorem z divočiny, který se na jedné straně člověku velmi podobá, ale na té druhé...

No a na závěr praktické informace - kniha vyšla roku 2003 také v češtině, a pokud si ji pouze na základě mého doporučení nebudete chtít hned koupit, pak je vám k dispozici v malé knihovně Baltistiky na FF MU. :0)

Viewegh

Jako správná studentka češtiny bych pro Viewegha neměla mít po ruce zřejmě nic jiného než slova opovržení a naprostého odsouzení, ale musím zde "bohužel" zmínit, že mi tento autor v životě už párkrát pomohl.

Poprvé to bylo u maturity - jeho knihu Román pro ženy jsem uvedla v seznamu přečtených knih, což zapůsobilo na přísedící učitelku při zkoušce z češtiny. Bylo vidět, že ta kniha se jí velice líbila, tak jsme si o ní mile popovídaly. Svůj kritický názor na ni jsem si samozřejmě nechala pro sebe. :0)

Když jsem pak po nějakých třech letech musela - už tedy na vysoké - absolvovat předmět Literární kritika, k jehož ukončení bylo zapotřebí napsat kritiky na dvě knihy, volba padla právě na Román pro ženy. Tímto přímo na Češtině "populistickým" tahem jsem si zvolila právě Viewegha, docela ho zprcala a zápočet byl na světě. :0)
... Takže Michale díky

Teď už mám titul bakalář (nebojte, už je to snad naposled, co se tím chlubím:0)) a do rukou se mi dostala Vieweghova nejnovější (teda aspoň tak usuzuju, když vyšla roku 2007, ale u takovýho grafomana - jak říká David - člověk nikdy neví) knížka (zámerně nepíšu kniha, protože je to vydáno snad ve formátu A5 s počtem stran 123) Andělé všedního dne.

Možná je to proto, že v poslední době řeším dost závažnou otázku smyslu lidského života a pod., ale ta knížka mi přišla docela dost vhod. No, mám teda trochu pocit, že v ní autor až záměrně působí na city, když docela podrobně popisuje umírání blízké osoby (a osob), ale Viewegh tu podal docela zajímavý obraz několika andělů, jejichž úkolem je zpříjemňovat poslední chvíle života vybraným (náhodně nebo Boží prozřetelností?) lidem. No a člověka opravdu docela pobaví anděl, který pochybuje o lásce Boží a který se rád podívá na mladé dívčí tělo. :0)

No, psát kritiky mi nikdy moc nešlo a navíc vám nechci nic prozradit, ale pokud nebudete mít tak tři hodinky co dělat, Vieweghovi Andělé všedního dne budou tou správnou volbou... :0)

Státnice

Tak takhle sme vypadali po pár panácích, nějakým tom pivku (a já ještě po dobrým šampaňským :0)).

Včera 14.6.2007 kolem třetí hodiny odpolední jsem udělala státnice, takže už je ze mě (konečně) v podstatě bakalář(ka).

Asi to zní jako chlubení. A asi to fakt chlubení je. Ale tak mi to moc nezazlívejte :0)
Navíc jsem to ani psát nechtěla, ale Davídek si stěžoval, že jsem už týden nic nenapsala. No a tohle je teď pro mě dobrý téma :0) A to radši ani neříkám, jakou sem dostala známku. Ha. No, sem prostě dobrá :0)

Tak já už toho nechám - ať to nepřeženu. Ale díky, že ste to dočetli až sem

Referát

Tak ten referát už jsem konečně odeslala, tak snad už bude všechno v pohodě - držte palce :0)

Já vím, že sem jediná, kdo to čte, ale stejně mi to nedá. Ha

Chlapi

Dnes jsem opět na vlastní kůži pocítila, jaké to je, když se ženská musí spoléhat na chlapy. Myslím, že to může krásně vystihnout jedno jediné slovíčko: horor!

Jako správná ženská jsem tak trochu antitechnický typ, takže jsem potřebovala s něčím pomoct od svého kluka. Dnes si totiž musím vytisknout bakalářskou práci, a protože se na mě jako obvykle navaluje jeden problém za druhým, nemůžu si ji vytisknout u sebe doma.

Bohužel však těch velkých krámů (teda těch kopírek) ve škole se mírně řečeno děsím. Navíc všechny ty úpravy textu, aby všechno sedělo...no hrůza.

A tak jsem Davida poprosila, jestli by mi s tím nepomohl. Protože včera málem zapomněl na naše výročí (já vím, že ve skutečnosti nezapomněl, jen si to v tu chvíli nemohl uvědomit), ochotně se nabídl, že mi rád pomůže.

Ráno mi sice bylo trochu divné, že není na gtalku a nebere mi telefon, ale přece nebudu doma čekat, když on už může být pomalu na místě (vím, že chodí neustále pozdě, ale co kdyby přece jen náhodou...). Když jsem však přišla na místo a ještě 5 minut po srazu po něm nebylo ani vidu ani slechu, rozhodla sem se mu zavolat na pevnou (a volat z mobilu je pro takovýho žgrta, jako sem já, docela bolestné :0)), kde mi Renata, jeho maminka, oznámila, že asi ještě spí. No není to na zabití?

Málem se rozbrečím, protože sebou nemám dost peněz na tisk (David jich měl uložených zbytečně moc, takže jsem si nevzala zásobu), jsem bezradná a tak.

No ale třetí pokus o zavolání jsem mu už vzala a teď mi pomáhá přes internet aspoň s tou úpravou. Práci si nechám vytisknout od odborníků, takže to se snad povede. A pak můžu jít honem domů (juhuhuu) dokončit referát, vypracovat pár otázek a začít se konečně učit na státnice, který mě čekají - panebože už - za 10 dní.

No a aby tyhle moje kecy nebyly jen tak pro nic za nic, tak jedno poučení: Snažte se spoléhat jen sami na sebe. Když už se musíte spolehnout na někoho jiného, tak ať je to ženská. A když už to musí být chlap, tak ať to proboha není David :0)

Bakalářka

Tak jsem dnes svému vedoucímu předala snad už poslední verzi své bakalářky. Doufám, že už bude všechno v pořádku.
Takže kdyby někoho z vás náhodou zajímala mytologie, a k tomu ještě litevská, tak mi můžete napsat. Moje práce je totiž o raganách (=litevská mytologická bytost) v sakmes (=prozaický útvar, pomocí něhož je vysvětlováno různé dění v okolí, včetně existence mytologických bytostí). :0)

co už?

Možná by nebylo špatný říct, proč je ten název takovej, no... řekněme zvláštní.

Jedna moje kamarádka (ahoj Teri) mi říkala, že mají s jednou holkou (jinou kamarádkou než jsem já) takový nicneříkající sranda hlášky. Jako například"co už", "tak to každopádně" a tak. :0)
Hláška "co už" se mi hrozně líbí, tak jsem ji začala ze srandy říkat, a kupodivu se docela uchytila. Začal ji po mně říkat můj kluk Davídek a od něj to zas chytil jeho kamarád z práce Petr.
Takže možná se uchytí i tenhle blog, když má takovej super název (ale dávám mu šanci tak 40% - podle toho jak se znám :0))

úvod

Tak to jsem já a můj deníček. Vlastně ani nevím, proč sem si založila tenhle blog, ale hrozně se mi nechce psát referát, tak radši budu psát blbosti.
Dobrý, ne?