Svět plný bláznů

Naše sousedka je blázen. Přibližně obden nám do schránky vhazuje psaníčka - básničky, vzkazy a rady. Většinou moc smysl nedávají, ale zato jsou psány nejen v češtině, ale také ve slovenštině a v němčině.

Ta paní je dost plachá, ale při mezilidském kontaktu působí až dost nepříjemně. Při tom na nás (a to přinejmenším mě téměř neznala) před Vánoci zazvonila a věnovala nám poselství dobré vůle - vlastnoručně vyrobené (stačila jen trocha glazury, barev a vlašských oříšků).

Občas ji slyším přes zeď, jak křičí. Zajímalo by mě, na koho si myslí, že křičí. Žije totiž sama. A proč vlastně křičí? Ubližuje jí někdo nebo si hraje na protivnou starou ženskou, kterou už nebaví žít s tím odporným chlapem, který ji kdysi tolik okouzlil svým úsměvem a pěknýma rukama? Nevím, ale přemýšlím nad tím, jestli si vymýšlí postavy, protože je jí smutno ze samoty, nebo jestli si přivolává staré známé - ze stejného důvodu, nebo jestli je prostě jen takový blázen.

Myslíte, že je šťastná? Nedokážu to vůbec odhadnout. Kupodivu na mě mnohem depresivněji působí ne její křik, ale její "milé" samomluvy - "viďte, pane profesore, to bylo pošušňáníčko!", které se linou přes zeď k nám na záchod. Občas je také slyšet takové to žvatlání, jak mluvíme na děti či psy. Potřeba křičet totiž možná neznamená takový důkaz osamělosti, jako něžné promluvy k milované (ale pouze smyšlené) osobě.

Jednou mě však dostala historka trochu z jiného soudku. Byla jsem zrovna tam, kam i královna musí pěšky (hláška z Červeného trpaslíka :0)) a z vedlejšího bytu se výjimečně zřetelně ozvalo - "splachuje vám záchod?" Dost mě to vylekalo, tak jsem zarytě mlčela a předstírala, že tam nejsem. Zvolání se však ozvalo znovu a do třetice už dokonce z chodby. To už se mě začala zmocňovat panika, ale nakonec všechno utichlo tak nečekaně, jako to i začalo.

A já si tak říkala - kdo z nás je vlastně blázen? Ten, kdo se liší, nebo ten, kdo se snaží nelišit? A kdo má vůbec právo to posoudit? Já teda určitě ne