Tak tomu říkám nádhera

Na domácí frontě

Tak jsem právě dočetla knihu finského spisovatele Kari Hotakainena a bylo to fakt super. Je to román ze současnosti, postmoderní literatura, ale hlavně skvělej nápad. Hlavní postava - muž - se totiž v přefeminizovaném světě vidí jako voják na domácí frontě, který kromě vydělávání peněz musí zvládnout i vaření a tišení nemocného dítěte.

Jeho svět mu však rozbije to, když se manželka i s dcerou odstěhují. Jak je vrátit zpátky? Přece koupí rodinného domu, aby nemuseli živořit v panelovém domě se spoustou sousedů, žádnou zahrádkou ani možností v neděli grilovat maso. V poněkud vyšinuté "vojákově" hlavě však sen rodinného domku naroste do ohromných výšin, a tak mu nečiní potíže živit se šmelinou či erotickými masážemi, šmírovat, nebo dokonce vydírat.

Kam ho jeho absurdní počínání dovede? To si už musíte přečíst sami...

Kocovina

"B. Jerofejev na začátku své „nesmrtelné poémy“ Moskva-Pětušky vypráví o těžké kocovině, která když ji čteš naprosto zdráv, vypadá jako opravdová poezie, ale když býváš sám této poezie plný, když se nahýbáš do záchodové mísy a bučíš „Ňůůůůůůjóóóórrrk“, a nikdo, s výjimkou žaludečních šťáv, na to nereaguje, když každý ostřejší zápach paralyzuje mozky hůř než sarin, a amplituda nejrůznějších fóbií kolísá od hrůzy z kastrace při spuštění kalhot na záchodě po strach ze smrti na lůžku za úsvitu, aniž by ses dočkal denního světla, tak máš na kocovinu mnohem zdrženlivější názor, alespoň v tom smyslu, že se nesnažíš ji estetizovat."

... Sigitas Parulskis

Nonverbální komunikace

Včera jsem zjistila, že otázka (samozřejmě se správnou intonací) se dá položit i prostřednictvím obyčejného - ovšem dokonale provedeného - prdu. A stejným způsobem se dá i odpovědět. Nevěříte? Zní to asi takto:

- Pvvvvvvvvvvvvvvvv?
- Puf.

Sen zvláštnu podobu máva...

Dnes se mi zdálo, že jsem byla v domově důchodců navštívit jednu milou paní, která je bohužel už několik let po smrti. Náš rozhovor o tom, že mám špinavý ramínko podprsenky, však přerušil příjezd černého auta, z kterého vystoupilo několik nacistů a rozhodlo se (nejen) mě odvézt do koncentračního tábora...

Jak by řekl Kocour: Co to sakra meleš, ty vořechu?

...

Zvlhlá posečená tráva
Zvrhlá žena co to ráda

Kdo neumí, učí... II

Včera mi paní, kterou učím litevsky, řekla, že sem rozená učitelka. Mám se červenat nebo naštvat?

Kalendárium

Přesně před šedesáti třemi lety (19.3.1945) na americkou letadlovou loď USS Franklin zaútočili Japonci a byli teda docela úspěšní

ženský po třicítce

Tak sem včera byla v Maďarsku v lázních s bandou učitelek. Teda řeknu vám, to sem se dozvěděla věcí...

Tak například je velká pravděpodobnost (vycházím tu samozřejmě z důvěryhodných statistických údajů, které mi tajně sdělila jedna středoškolaská češtinářka se dvěma dětmi), že za takových deset, patnáct let ze mě bude rozvedená žena, s dětma na krku a sviňákem exmanželem (s jeho mladou blonďatou ženuškou) za zády.

No a jak se s tím vyrovnat? Prý musím chodit mezi lidi. Pokud budu cítit, že ten novej chlápek mi prostě nesedí, neměla bych do potenciálního vztahu vkládat energii a hledat dál. No a pokud se kolem mě začne motat téměř dokonalý muž, ovšem s nevyřešenou minulostí, tak si musím uvědomit, že důležitý je žít pro TEĎ a ne pro budoucnost.

Tak mi řekněte: opravdu za pár let ztratím veškeré iluze a naděje do budoucna nebo si je jen tajnůstkářsky nechám pro sebe a pokrytecky se budu tvářit, že sem nad věcí?

P.S. Davide, nech si mě...

Indiánský horoskop

Medvěd mě na svém blogu navnadil na indiánský horoskop, tak jsem si hned musela přečíst, co se o mně píše. No, ne vdy to sedí a ne vždy se mi to líbí, ale jedna věta je naprosto super:

Pokud si mě znepřátelíte, můžete si za to sami.

Tak, a máte to černé na bílém :0)

Řádění vichřice? Nevadí

Venku se setmělo
Vše do tmy se noří
Mně se tak zachtělo
V sen sladký se vnořit

Za oknem vítr se zdvihá a vyje
Můj sen však v postýlce něžně mě skryje

Můry všech nocí
Se závistí ječí
Růžový sen je však
Hned bere ztečí

Vítr zle zaduje, vítězství tuší
Tvé srdce bušící hned ho přehluší

Vítr tak utichá
Vytí už slábne
Vím, že mu unikám
S tebou, snem za dne

Etna

Tak tadyhle sem skutečně byla. Ale abych byla upřímná, bylo to dva roky poté, co byl pořízen tento obrázek (fotka je z roku 2002). Navíc sem tam byla s organizovaným zájezdem, v klídku a bez jakéhokoli nebezpečí. No ale stejně...

Jaká jsem? :0)

How evil are you?

Povolání tlumočnice

Včera měl být můj velký den - měla jsem pomáhat honorárnímu konzulovi Litevské republiky s komunikací (jelikož je to Čech, kterej neumí litevsky(!), tak sem mu měla během rautu pomáhat s dorozuměním si s Litevci), takže takové napůl oficiální tlumočení. Byla jsem docela nervozní, hezky sem se oblíkla, psychicky připravila a...

No dopadlo to samozřejmě tak, že před koncertem sem stála vedle šipečky na šatnu a říkala příchozím, kde si mají odložit (!), pak jsem šla pro objednané kytice, které jsem pomohla předat účastnicím koncertu a tím se vše skončilo :0)

Na druhou stranu sem si ale stejně litevsky pokecala, ochutnala i nějaký ten drink a všechno se odehrálo naprosto neformálně a bez stresu. Takže ten den sice nebyl velkej, ale zato dobrej :0)

Sweeney Todd

Tak jsme byli s Davídkem na valentýnským kině na Sweeneym Toddovi a bylo to naprosto skvělý. Neumím o tom psát tak skvěle, jak David, ale já prostě miluju Burtonovy filmy a tenhle byl přímo špičkovej. Byly tam výborný písničky (fakt sem netušila, že zpívající Depp bude tak výbornej), Burtonovo klasické obsazení (J. Depp, H. B. Carter), temná, mrazivá amtosféra, láska i nenávist. A samozřejmě konec, který Vás nenechá na pochybách, že jste právě shlédli něco neobyčejného.

Takže honem do kina, protože se to kvůli úspěchu pomalu přestává hrát...

Kdo neumí, učí...

Tak mi konečně skončilo zkouškový a mám čas se pochlubit se svým novým zážitkem - poprvé v životě jsem učila. A bylo to skvělý.

A kdopak byli moji žáci? Jsou to sourozenci a je jim něco přes šedesát. Původem jsou Litevci, ale na Litvě nikdy nežili a tuším, že tam ani nikdy nebyli. Na stará kolena, když se dozvěděli, že v Brně funguje baltistika, se rozhodli naučit se jazyk svých rodičů, a tak už k nám asi tři roky dochází, vždy s úsměvem a neutuchající touhou po litevštině. Prostě paráda.

Na tři měsíce mi to učení spadlo do klína a já už se vážně těším na další hodinu. Je to totiž skvělý předávat někomu, kdo o to má zájem, nové informace, poznatky a sledovat, jak si to zapisuje, jak se to učí a jak si hlavě utvaří svůj vlastní systém :0)

P.S. Příští čtvrtek půjdu poprvé doučovat češtinu, tak jsem zvědavá, jak mi to půjde i s patnáctiletým klukem...

Svět plný bláznů

Naše sousedka je blázen. Přibližně obden nám do schránky vhazuje psaníčka - básničky, vzkazy a rady. Většinou moc smysl nedávají, ale zato jsou psány nejen v češtině, ale také ve slovenštině a v němčině.

Ta paní je dost plachá, ale při mezilidském kontaktu působí až dost nepříjemně. Při tom na nás (a to přinejmenším mě téměř neznala) před Vánoci zazvonila a věnovala nám poselství dobré vůle - vlastnoručně vyrobené (stačila jen trocha glazury, barev a vlašských oříšků).

Občas ji slyším přes zeď, jak křičí. Zajímalo by mě, na koho si myslí, že křičí. Žije totiž sama. A proč vlastně křičí? Ubližuje jí někdo nebo si hraje na protivnou starou ženskou, kterou už nebaví žít s tím odporným chlapem, který ji kdysi tolik okouzlil svým úsměvem a pěknýma rukama? Nevím, ale přemýšlím nad tím, jestli si vymýšlí postavy, protože je jí smutno ze samoty, nebo jestli si přivolává staré známé - ze stejného důvodu, nebo jestli je prostě jen takový blázen.

Myslíte, že je šťastná? Nedokážu to vůbec odhadnout. Kupodivu na mě mnohem depresivněji působí ne její křik, ale její "milé" samomluvy - "viďte, pane profesore, to bylo pošušňáníčko!", které se linou přes zeď k nám na záchod. Občas je také slyšet takové to žvatlání, jak mluvíme na děti či psy. Potřeba křičet totiž možná neznamená takový důkaz osamělosti, jako něžné promluvy k milované (ale pouze smyšlené) osobě.

Jednou mě však dostala historka trochu z jiného soudku. Byla jsem zrovna tam, kam i královna musí pěšky (hláška z Červeného trpaslíka :0)) a z vedlejšího bytu se výjimečně zřetelně ozvalo - "splachuje vám záchod?" Dost mě to vylekalo, tak jsem zarytě mlčela a předstírala, že tam nejsem. Zvolání se však ozvalo znovu a do třetice už dokonce z chodby. To už se mě začala zmocňovat panika, ale nakonec všechno utichlo tak nečekaně, jako to i začalo.

A já si tak říkala - kdo z nás je vlastně blázen? Ten, kdo se liší, nebo ten, kdo se snaží nelišit? A kdo má vůbec právo to posoudit? Já teda určitě ne

Tak takhle to tedy bylo...

Je tady další obrázek a s ním i vzpomínka na jednu hnusnou válku. I když proč psát "hnusnou", když taková je každá. Bez výjimky.

A ledy tají...

Tak když jsem vám nedávno dávala možnost vychutnat si teplo na fotce s dromedárem, tak tady máte fotku (opět z Wikipedie) z mrazivého Grónska...

LOST

Tohle je vzkaz pro všechny fanoušky seriálu Ztraceni.
Podívejte se na videoklip písničky Crying od Aerosmith a všiměte si, kdo té sympatické dívce krade batoh :0)

P.S. Pokud to není ta dotyčná osoba, kterou mám na mysli, tak je jí aspoň fakt hodně podobná...

Australský dromedár

A máme tu další fotku - tentokrát je to z Wikipedie, obrázek dne...

Moderní historie Pobaltí

Právě jsem dopsala seminární práci z moderní historie Litvy. Problémem školského dějepisu často bývá, že se nikdy nestihne probrat současnost, která je ale podle mého názoru stokrát důležitější než nějaká ... kultura.
Dokonce i na vysoké jsme se v bakalářském studiu dostali "jen" k první světové válce, a to i přes to, že na bakalářských státnicích byly i otázky ze současnosti.
Teď, na magistrovi, jsme se už ale dostali dál, takže zájemcům nabízím pohled na přelom osmdesátých a devadesátých let na Litvě - můžete si to srovnat s naší historií :0)
Obnovení litevské nezávislosti a úloha hnutí Sajudis

Tak tomu říkám smajlík :0)

Aby vám bylo veselo, tak dávám k dispozici opět fotku jednu fotku ze stránek českého NG

A mám to odtud.

Půlroční odmlka

Možná by nebylo na škodu vysvětlit, proč je mým posledním záznamem (když nepočítám dnešek) První den na Litvě. Aby si náhodou někdo nemyslel, že tento den byl také mým dnem posledním, musím honem dodat, že jsem se měla báječně, ale byla jsem prostě natolik zahalená prací (a později i téměř nulovou možností dostat se na net), že sem fakt neměla čas ani chuť něco psát.

Navíc sem zjistila, že tento blog nečtou jen moji přátelé, ale lidé (h)různí, a to mě tak trochu odradilo od vylívání si srdce nad šedým světem reality. Ale kopr a radost z toho, že mám svůj vlastní blog(!), nakonec zvítězily, takže jsem po dlouhé době zase tady. Hurej :0)

No, vím, že nepíšu ani poutavě ani vtipně, ale každej sme nějakej, tak zas někdy - Kiss me good bye, aneb Polib mi, čau...

KOPR

Tak si tak sedím v práci, hledím si svýho, a najednou - přepadne mě KOPR. Možná to bude tím, že tu poslední měsíc kromě mě bývá tak maximálně jeden člověk, takže prostě nemusím předstírat práci, ale můžu normálně nepracovat. Ne, samozřejmě přeháním, však mě znáte.

Ale pokud máte dobré tipy, jak překonat kopra (kur..ský odpor k práci :0)), tak jen pište...